Když rodič zhoršuje záchvat dítěte

Byla jsem svědkem situace, kdy maminka a dcera byly v konfliktu. Od maminky jsem již z dřívějška věděla, jaké chování se jí u dcery nelíbí a vadí jí. Znala jsem oba jejich typy a věděla tak, že se v konfliktech navzájem blokují, nedokážou se dohodnout.

Reakce maminky zhoršila záchvat

Často ovšem příčinou dceřiných záchvatů byla reakce maminky, a sice její obranný jazyk Psychologa, který dcerku stresoval. Moralizování: „Prosím tě, jak se to chováš?“

Když jsem byla jednou přítomna konkrétní situaci, ve které se maminka snažila změnit nežádoucí chování své dcery, potvrdilo se, že maminka každou svou větou přilévala dceři olej do ohně. Tím zhoršovala reakci dcerky, tedy gradující záchvat křiku a emocí a naprostého zoufalství.

Tento záchvat pak maminka označila jako důkaz toho, že je dcerka naprosto nemožná a že všichni jsme přece viděli, jak ona s ní slušně a v klidu mluvila. Jenže to, co pro maminku bylo klidné a slušné mluvení, to bylo pro dcerku moralizující ponižování.

Popíšu vám, co se dělo a jaké jazyky byly ve hře

Situace vypadala tak, že všichni jsme seděli u stolu, pili čaj a u toho tvořili a háčkovali. Bylo to venku, takže děti se buď aktivně zapojily, nebo si hrály okolo, pobíhaly a měly spoustu nápadů.

Starší dcerka (8 let) je zvídavá a nevnímá dobře hmotné věci. Ani není rozený diplomat, a tak s nadšením a zájmem vpadla mamince do řeči a chtěla ukázat, jak se něco háčkuje. Mamince se ale nelíbilo, že jí dcerka skáče do řeči a její přímou žádost brala jako rozkazování (dcerka mluvila jazykem Přemýšlivce, na rovinu, bez omáčky, rovnou k věci a chladně – charakteristické vlastnosti pro tento jazyk).

Aby maminka ukázala svou autoritu a neztratila tvář před ostatními (jazyk Herce), začala mluvit svým bránícím jazykem Psychologa – vážným hlasem s morálně kárajícím podtónem:

„Podívej se, jak se mnou už zase mluvíš. Jak ty se ke mně chováš? Já ti nebudu nic ukazovat, dokud se mnou budeš mluvit takhle. Až se budeš chovat slušně, tak ti to ukážu.“ 

Tím dcerku nutila se zastydět za své chování a začít se chovat hezky a slušně i před návštěvou.

V dcerce se ale vzbudil odpor, jelikož tento jazyk (Psycholog) je pro ni spouštěčem stresu (slepý jazyk). Nevěděla, co má vlastně dělat, jen se cítila odmítnutá a ponížená před všemi, a tak začala vyvádět. Začala na sílu křičet, že to chce ukázat a vynucovala si to větší silou.

Řekli byste, že to je fracek na pár facek, ale v jejím mentálním typu se spustil orientační jazyk Bojovníka (síla, tlak, nucení, klapky na očích, chci, musím to mít hned), kterým se snažila nečekanou situaci zpracovat.

Maminka nadále odrážela dceřiny nátlaky svými výchovnými větami (Psychologem), odsuzujícím hlasem, káravě ve stylu zamysli se nad sebou:

„Ne, nechováš se hezky, nezasloužíš si to. Já jsem se nikdy tak k mamince nechovala. Podívej se, jak tady kvůli tomu vyvádíš a všem kazíš odpoledne. Podívej se, jaká jsi nepříjemná. Nebudu se s takovou s tebou vůbec bavit.“

Zoufalství gradovalo

Dcerce tím vším víc a víc narůstalo zoufalství a k tlaku se ještě přidaly emoce a pláč (jazyk Herce). Vypadalo to, že dívka má záchvat hysterie, jelikož pořád dokola křičela: „Já chci vidět, jak se to dělá! Ukaž mi to!“ a dokonce ze zoufalství přidala slovo prosím, ale jelikož to říkala s křikem a pláčem, tak to maminka neregistrovala, neboť byla sama v odporu, protože jí vadil dcerky nátlak a vynucování (Bojovník) a neslušné chování (Psycholog).

Nějakých pár minuto to takto gradovalo, a když už to maminka nevydržela, zavřela hysterickou dcerku do pokojíku se slovy:

„Až se uklidníš a budeš se chovat slušně, tak můžeš zase přijít, ale nepočítej s tím, že ti něco ještě ukážu, za to, jak ses ke mně chovala.“

Ponížení z nevědomosti

Dcerka se před ostatními cítila velmi trapně a poníženě, ale hlavně v tu chvíli vůbec nechápala, proč má řešit sebe a své chování (Psycholog – sebereflexe, chování), když chce řešit návod na háčkování (Pracant – pracovní postup + Požitkář – názorná ukázka).

A jelikož pro dcerku je jazyk Psychologa slepý, je pro její typ osobnosti taková komunikace naprosto frustrující. Nechápe, proč jí maminka pořád mluví do svědomí. Psychicky nezvládá moralizování a výchovné přednášky a výraz „chovej se slušně“ je pro ni naprosto neuchopitelný. Neví, jak si to přeložit jinak než jako nenávist, ponížení a ztrapnění.

Když dcera slyší, že se má chovat slušně, nebo výčitku „podívej se, jak ty se chováš„, tak dcerka to nechápe. Má totiž tento jazyk slepý a nevidí situaci stejnýma očima, kterýma ji vidí maminka (ta má jazyk Psychologa silnější).

Obranné reakce

Většinou, když dcerka nic nechce, jen se chová (dle maminčiných standardů) nevhodně, tak matčiny výčitky jednoduše ignoruje a nevnímá (bránící jazyk Filozofa). To se ale mamince taky nelíbí a odsuzuje to jako další důkaz dceřina nevhodného chování.

Když ale dcerka něco chce a má o to opravdový zájem, tak je emočně nadšená (Herec) a chce všechno hned (Bojovník). Když ale maminka toto nadšení nechápe a sleduje jen neslušné chování, tak dcerka spustí nejdříve tlak (Bojovník) a poté negativní emoce (Herec), pokud je to podmíněno matčiným očekáváním vhodného chování, výčitkami či moralizováním.

Maminka nese typologicky podíl na chování své dcery

Pokud je v životě dcerky vše podmíněno matčiným vyčítáním a moralizováním, pak často chytá záchvaty frustrace a zoufalství, které projevuje hysterickým řevem. To ale maminka považuje za rys dceřiny nedobré povahy. A netuší, že se na tom ona sama jako máma podílí svým chováním (vlastním typem osobnosti).

Nevýhoda, když druhé dítě reaguje kladně

Nevýhodou celé situace ještě je to, že mladší bráška holčičky na maminčin jazyk Psychologa slyší a reaguje dobře, takže maminka má u jednoho dítěte potvrzení, že to funguje, ale u druhého ne. Z toho důvodu pak dcerku považuje za špatnou a utvrzuje se v tom tím, že syn je v pohodě.

Samozřejmě není lehké toto rozklíčovat, když neznáte typologii a ještě vám k tomu více lidí potvrzuje, že ta vaše dcera je fakt hrozná, přitom syn je tak hodný.

Jenže odlišné typy osobností na sebe reagují různě, a tak syn má s maminkou lepší typologickou kompatibilitu než dcera. To ale ještě neznamená, že dcerka je špatná.

O vlivech rozdílných typů mluvím v podcastu o Mentálním magnetismu v KLUBU MJ: PŘIHLASTE SE ZDE

Jaká komunikace by na dcerku zabrala?

Na dcerku by v danou chvíli zabrala jinak sdělená informace, víceméně jakýkoliv jazyk, jen ne Psycholog ve vyčítajícím způsobu. Nejvíce by na ni zabral jazyk Herce v humorném duchu, nikoliv těžký morál Psychologa, kterým maminka nevědomě zvyšovala hysterii dcery, přestože bylo možné reagovat jinak.

To ale maminka nevěděla a svou reakcí přilévala olej do ohně.

I tichá obrana je obrana. I tichým a klidným hlasem můžete někoho vytočit k nepříčetnosti, pokud je to jazyk, který je pro druhého rozbuškou.

Dopady na vztah matky a dcery

V dceři toto zanechá pocit, že ji maminka nemá ráda takovou, jaká je. Ke kýženému pocitu sebereflexe a změny chování nedojde.

Dceři by pomohlo říct:

• „Ukážu ti to, jen co dořeknu myšlenku.“ Jednoduché sdělení, informace. (jazyk Pracanta)
  
• „Ano, moment, chviličku, prosím, za chvilku.“ Odročení na později. (jazyk Filozofa)
  
• „Ne, teď ti to nechci ukázat, jsem na tebe naštvaná.“ Přiznání nesouhlasu bez moralizování, vlastní pocity. (jazyk Psychologa)
  
• (se smíchem, hravě) „Tak jo, ale nejprve řekni: ‚Maminko moje milovaná, nejlepší, nejkrásnější, prosím prosím, ukaž mi, jak se to dělá, zaplatím ti zlatem!‘ „ Podmínečnost, schválně přehnaný scénář. (jazyk Herce) Je to pro dceru snadnější, protože ví, co se od ní chce. I když to neudělá, pravděpodobně se zasměje, ale nevybuchne v záchvat. Pro mnoho rodičů je tato komunikace považována za manipulaci. Pro dceru to manipulace není, je to úleva, sranda, jasná komunikace.
  
• „Tak jo, pojď sem, abych ti to mohla ukázat. Super! A teď se mě zeptej znovu a hezky, abych z toho měla větší radost,“ nebo „Jak bys to řekla, kdybych byla tvoje nejmilovanější maminka?“ Tím že sebe označí za nej maminku (jazyk Herce), tak dceři dojde, že v prvním pokusu to tak neřekla, ale ve druhém pokusu na to vědomě zaměří pozornost.
  
• „Teda! Ty takhle na svou milovanou maminku? Že já ti tou háčkovací jehlicí nasekám!“ (jazyk Herce: hravě, jazyk Bojovníka: jakoby výhružně)
  
• „Ty jedna zlobivko křičavá, mám ti uháčkovat roubík do pusy?“ (smích) Humorné vtipné nálepky. (jazyk Herce)
  
• „Tady je někdo ale pěknej netrpělivec.“ Mluvení ve třetí osobě, popis situace přes role. Dcerka si uvědomí, jakou roli zrovna hraje (jazyk Herce).

Dcerka slyší na přehrávání a srandu více než na morální mluvení do svědomí. Dokonce slyší na nálepky a personifikace rolí, se kterými si snadněji uvědomí své chování, než při vážném výchovném kárání „chovej se slušně“.

Neplatí to pro všechny

Ne každý bude na jazyk Herce slyšet. Někomu to bude přímo odporné a nepříjemné. To je v pořádku, protože pravděpodobně tento jazyk bude zase vaší rozbuškou. Jeden jazyk může být pro jednoho člověka balzámem a pro druhého utrpením.

Co dělat, když nezvládám použít jiný jazyk

Pokud by maminka nebyla schopna reagovat tímto jazykem, případně ani jinými jazyky, je lepší přestat alespoň mluvit tím jazykem, kterým přilévá olej do ohně, ubrat a nezhoršovat dceřinu reakci.

Kdy se toto děje

Tyto situace se vyskytují velice často v případě, že rodiče neznají typy sebe a svých dětí. Proto pak očekávají, že dítě bude chápat, co tím chce rodič říct.

„Já jsem jako malá sama od sebe říkala, děkuji maminko, prosím maminko, mohla bych maminko, a čekal jsem, až mi dospělí dovolí mluvit. Ale ona to nechápe, nedělá a já nevím, po kom to má.“

Toto ale není vůbec relevantní, jinak řečeno je úplně jedno, jak to měl v dětství rodič, jak reagoval, když byl dítětem; co uměl, neuměl, dělal, nedělal… To se totiž vztahovalo k jeho typu osobnosti, k době, v níž žil, k typu jeho rodičů a k celkově jiné situaci, než ve které se v současnosti nachází se svým dítětem.

Pomůže znát váš typ osobnosti

Díky znalosti vašich typů osobnosti odlišíte základní rozdíly v typologickém nastavení komunikace vás a vašeho dítěte. Správně si přeložíte reakce a chování dítěte. Budete vědět, že co vadí mně, nemusí vadit dítěti. Co nevadí mně, může štvát mé dítě.

Ale otypování pomůže to jen tehdy, když je rodič ochotný připustit, že by mohl být příčinou (nechtěně) nežádoucího chování svých dětí a když chce toto vědomě změnit.