Podle sebe soudím tebe

Slyšeli jste někdy tyto věty?

  • „Já myslel, že tak to má přece každý.“
  • „To je snad základ, ne? To má přece být samozřejmost.“
  • „Já nechápu, co na tom nechápeš.“

Já to slýchám pořád. Možná jste sami těmi, kteří toto běžně říkají. Ano. Je to přirozené. Ale není to to, co nám pomáhá ve spokojených vztazích. Vysvětlím vám proč.

 

STARTOVACÍ ČÁRA

Lidé mají pocit, že existuje nějaká startovací čára, nějaká pomyslná základní hranice, u které vše začíná. Člověk, který je blízko naší startovací čáře, je nám blízký a sympatický. Ale kdo je od této čáry daleko, tak je pro nás divný, chová se nepřípustně, nenormálně. V některých případech se takového člověka i bojíme, a proto jeho chování shazujeme, bagatelizujeme nebo ponižujeme jeho hodnotu, abychom posílili hodnotu našeho výchozího hlediska.

 

ČTYŘI VÝCHOZÍ HLEDISKA

 

  • Pro výchozí hledisko TĚLA bude normální: všímat si věcí, být praktický, uvažovat realisticky, jednat hned, být konkrétní a popisný, všechno zažít na vlastní, potřebovat věci vyzkoušet a osahat si je, realisticky přistupovat k životu, soustředit se, všímat si, být stabilní, umět se prosadit, překonat, vytvořit materiální zázemí…
  • Pro výchozí hledisko ROZUMU bude základem: racionální úvaha, schopnost nebrat si věci osobně, zachovat chladnou hlavu, jednat konstruktivně, přemýšlet, umět si věci spočítat, vyhodnotit a porovnat, říkat fakta, říkat pravdu, zjistit si informace, ověřit zdroje, zlepšovat kvalitu, učit se, vědět…
  • Pro výchozí hledisko SRDCE bude zcela přirozené: komunikovat o pocitech, být lidský, povídat si, vyjadřovat emoce, prožívat věci na osobní úrovni, hodnotit situaci z morálního hlediska, brát si vše osobně, hrát hry, říkat milosrdné lži, jednat diplomaticky, působit na druhé, tvořit vztahy, prožívat život…
  • Pro výchozí hledisko INTUICE bude normální: vnímat flow, mít plán, mít představu, hypotézu, vizi, ideál, mluvit v náznacích, dělat věci potom, někdy, za chvíli, žít v paralelní realitě možností, myšlenek a potenciálů, které se ještě nezhmotnily, snít o zítřku nebo vzpomínat na včerejšek, nebýt tak praktický, být mimo, dívat se na věci z více úhlů pohledu, nacházet alternativní možnosti, jít jinou cestou, inspirovat, vnímat myšlenky…

 

To je jen velice stručný výčet čtyř odlišných výchozích hledisek jazyků TĚLO, SRDCE, INTUICEROZUM. Každý z nich má zcela jiné výchozí hledisko. A jakmile se spolu potkají, pro každého z nich bude ten druhý divný, jiný a nenormální, pokud ho budou soudit podle sebe.

JSME KOMBINACÍ VŠECH JAZYKŮ, ALE VÝCHOZÍ HLEDISKO MÁME JEDNO

Jako typy jsme kombinací všech jazyků. To znamená, že rozumový typ má v sobě jazyky srdce – a srdce má v sobě jazyky rozumu. Tělesný typ má v sobě jazyky intuice – a intuitivní typ má jazyky těla. Ale naši výchozí pozici určuje jen jeden jazyk. A podle toho soudíme, jak daleko jsou od tohoto hlediska druzí lidé.

 

LIŠKA A ČÁP

Znáte tu bajku o tom, jak si liška a čáp navzájem servírovali jídlo na talířek a do lahve, protože podle sebe soudili, že bude jíst ten druhý? Čáp se snažil zobat z plochého talířku a liška dolovala pokrm z dlouhé úzké lahve. Ani jeden se nemohli normálně najíst, protože nemohli jíst tak, jak je pro ně přirozené.
 
No a stejné je to i s našimi jazyky. Když druhým lidem „servírujeme pokrmy“ naším jazykem, mnohdy to nemohou strávit, ani kdyby se hodně snažili. Je to jednoduše nad jejich možnosti. Ale my často soudíme druhé podle sebe a vnucujeme jim své hledisko.

„Jsi tak necitlivá, máš úplně zamrzlý emoce, jsi chladná, máš v sobě nějaký blok, měla bys s tím začít něco dělat.“ Toto řekl muž s jazykem SRDCE své ženě s jazykem ROZUMU jen proto, že chtěla hlavou pochopit to, co on vnímal přes city. Viděl ji jako zablokovanou osobu, která by měal začít brát prášky. Hodnotil ji podle svého hlediska srdce a nedovedl pochopit, že její vnímání není porucha osobnosti, ale výchozí hledisko pro její typ.

 

MÁMA LIŠKA, DÍTĚ ČÁP

Citlivé téma jsou rodiče a děti. Tam je toto souzení ještě více viditelné. Maminky nemohou pochopit, jak se jejich dítko má problém dávat věci na jedno místo, děkovat, být v klidu, soustředit se na úkoly, uklízet a mnoho dalších jiných základních věcí, které by dle jejich výchozího hlediska mělo umět.

filozofická vsuvka —-

Mělo umět – podle koho? Společnosti? Ale kdo tvoří tu společnost? Lidé. A každý z nich má jiná výchozí hlediska. Tedy nějaká skupina lidí se shodla na tom, že jejich výchozí hledisko bude určující pro to, jak se to „má dělat“ a jak by to mělo být výchozím hlediskem pro všechny bytosti na této planetě. A máte pocit, že to funguje? Já ne. Lidé se na světě neustále hádají, bojují, zabíjejí. Protože výchozí hledisko platné pro všechny typy lidí neexistuje a když jeden druhého snažíme někam napasovat pomocí nějakých všeobecně platných cest a názorů, narazíme na odpor těch, pro které tyto zákony nejsou snesitelné.

Ale vraťme se k dětem.

HLEDISKA DĚTÍ

Každé dítě má také své typologické výchozí hledisko, startovací čáru, odrazový můstek (nazvěte to jakkoli). A vše, co se učí, se od tohoto bodu odvíjí.

  • Dítě INTUICE se učí mnohem složitěji všímat si věcí, dávat je na své místo, pamatovat si, co kde dalo a neztrácet věci…
  • Dítě ROZUM se učí složitěji chápat vztahy a emoce, komunikovat srdcem mu není tak příjemné jako říkat to hlavou a logicky uchopovat zákonitosti komunikace…
  • Dítě SRDCE se déle učí říkat pravdu, pamatovat si informace a fakta, racionálně uvažovat, nepodléhat emocím, nehysterčit, soustředit se na čísla a písmena…
  • Dítě TĚLO se hůře učí mít nadhled a neprosazovat za každou cenu to své. A tak dále… příkladů je mnoho…

Dítě se může naučit cokoliv, ale každé půjde jinou cestou a především jinak dlouhou dobu. To, co nemá dítě typologicky vrozené, to mu bude trvat déle, protože mu jeho výchozí pozice neumožňuje v tom být raz dva jako doma »»(BLOG jak jdou jednotlivé jazyky k cíli).

Ale rodič to chce všechno hned a ještě se zlobí: „Vždyť už jsme se o tom bavili tolikrát, vždyť to děláme pořád dokola a on si to nepamatuje.“

Taková maminka je pak skutečně jako ta liška, která nutí dítě čápa jíst kaši z širokého talíře a zlobí se, že to neumí a že ve společnosti se bez této dovednosti neobejde. Jenže maminka liška soudí podle hlediska lišek a zapomíná, že její dítě čáp se ve svém životě bude potkávat s jinými čápy, pro které bude jezení z talířku stejně náročné, jako je pro lišku těžké jíst z úzké lahve. Ve světě čápů bude dítě čáp jíst jinak, fungovat jinak, ale máma liška si to neumí představit, a tak vnucuje dítěti jen to, co sama dobře zná a umí.

Jenže malé dítě se nemůže bránit a říct rodičům: „Poslyš, toto je přirozené pro tebe, ale pro mě to je šíleně těžké.“ Jednak to dítě neví, ale hlavně když jsme dětmi, tak rodičům věříme, že to, co říkají je pravda. A pak když dospějeme, poznáme svět vlastníma očima, zjistíme, že svět našich rodičů byl jen jeden kousek z koláče celkové různorodosti lidského chování. A najdeme si ten náš svět, ve kterém nás tolik nebolí být sami sebou. Jenže v dětství nemám kolikrát šanci to zažít, protože se neustále střetáváme s hlediskem typu svých rodičů.

 

KYTCE DÁM VÍC NEŽ ČLOVĚKU

Proč je tak snadné pochopit tyto zákony v přírodě, respektovat, že ryba potřebuje vodu, pták nebesa a kočka teplé místečko na slunci? Proč umíme pro každou z našich pokojových květin vytvořit ideální podmínky, tuhle kytku dát na slunce, tuhle zalévat 1x týdně? A vůbec se nezlobíme, že ke každé rostlince musíme přistupovat jinak, aby dobře rostla.

Proč toto neumíme udělat v mezilidských vztazích? Proč nás obtěžuje se jen trochu více snažit respektovat odlišné nastavení druhého? Proč je pro nás tak náročné na chvilku opustit náš návyk a dát druhým to, co potřebují, jako to dáváme těm květinám, autům, zvířátkům…?

Protože neznáme typ druhého člověka a jeho nastavení. Proto je fajn znát Mentální jazyky a vědět, co je pro koho výchozí chování. Teprve pak můžete druhým dát to, co potřebují, lépe jim rozumět a současně zůstat více sami sebou. Není to skvělé?

Mně to pomohlo v několika věcech:

  • nerozčilovat se nad tím, co není tak, jak chci já
  • netrápit se něčím, co nemohu změnit
  • nesoudit druhé podle svých paramterů
  • necítit se divná, když někdo soudí mě podle jeho kritérií

 

SOUDIT PODLE SEBE MOHU JENOM SEBE

Když znáte nastavení někoho jiného a víte, kdo je liška a čáp, neznamená to, že se budete chovat stejně jako ten druhý. Ani to neznamená, že se budete často stýkat s někým, kdo vám je nepříjemný. Nikoliv. Znamená to, že nebudete očekávat, že se každý bude apriori shodovat s tím, co je normální pro vás, protože budete lépe chápat výchozí hledisko druhého a nebudete soudit jeho činy ze své výchozí pozice. Soudit podle sebe můžete totiž jenom sebe.

 

„To, že máš pravdu, neznamená, že já se mýlím.
Jen nevidíš život z mé perspektivy.“