Podle sebe soudím tebe

Slyšeli jste někdy tyto věty?

  • „Já myslel, že tak to má přece každý.“
  • „To je snad základ, ne? To má přece být samozřejmost.“
  • „Já nechápu, co na tom nechápe.“

Já jsem takové věty slyšela od druhých opravdu hodněkrát. Možná jste sami těmi, kteří toto běžně říkají. Ano. Je to přirozené. Ale není to to, co nám pomáhá ve spokojených vztazích. Vysvětlím vám proč s přáním toho, abyste z toho načerpali vědomosti, které vám zlepší život.

 

Mně to pomohlo nesmírně v několika věcech:

  • nerozčilovat se nad tím, co není tak, jak chci já
  • netrápit se něčím, co nemohu změnit
  • nesoudit druhé podle svých paramterů
  • necítit se divná, když někdo soudí mě

 

STARTOVACÍ ČÁRA

Lidé mají pocit, že existuje nějaká startovací čára, nějaká pomyslná základní hranice, u které vše začíná. Člověk, který je blízko naší startovací čáře, je nám blízký a sympatický. Ale kdo je od této čáry daleko, tak je pro nás divný, chová se nepřípustně, nenormálně. V některých případech se takového člověka i bojíme, a proto jeho chování shazujeme, bagatelizujeme nebo ponižujeme jeho hodnotu, abychom posílili hodnotu našeho výchozího hlediska. Uvedu pár příkladů:

  • Pro výchozí hledisko jazyků těla bude normální všímat si věcí, být praktický, uvažovat realisticky, jednat hned, být konkrétní, všchno zažít, osahat a vyzkoušet.
  • Pro výchozí hledisko jazyků rozumu bude základem racionální úvaha a schopnost nebrat si věci osobně, jednat konstruktivně a přemýšlet, umět si věci spočítat, vyhodnotit a porovnat, říkat fakta, ověřitelné informace a pravdu.
  • Pro výchozí hledisko jazyků srdce bude zcela přirozené komunikovat o pocitech, o lidech, povídat si, vyjadřovat emoce a prožívat věci na osobní úrovni, hodnotit situaci z morálního hlediska, brát si vše osobně, hrát hry, říkat milosrdné lži a tvořit vztahy.
  • Pro výchozí hledisko jazyků intuice bude normální vnímat flow, mít plán, představu, hypotézu, mluvit v náznacích, dělat věci potom, někdy, za chvíli,  žít v realitě možností, myšlenek a potenciálů, které se ještě nezhmotnily, snít o zítřku nebo vzpomínat na včerejšek.

 

To je jen velice stručný a povrchní výčet čtyř odlišných odrazových můstků jazyků tělo, srdce, intuice a rozum. Každý z nich má zcela jiné výchozí hledisko. A jakmile se spolu potkají, pro každého z nich bude ten druhý divný, jiný a nenormální. Protože ho budou soudit podle sebe.

Jako typy jsme kombinací všech jazyků. Tedy rozumový typ má v sobě jazyky srdce – a naopak. A tělesné typy mají intuici – a platí to i opačně. Ale naši výchozí pozici určuje jen jeden jazyk. Takže pak podle toho soudíme, jak daleko jsou druzí od naší startovací čáry.

 

LIŠKA A ČÁP

Znáte tu bajku o tom, jak si zvířátka navzájem servírovala jídlo do talířků a lahví, protože podle sebe soudila, že budou jíst i druzí? Čáp zobal z talířku a liška z dlouhé úzké lahve. A ani jeden se nemohli najíst, protože jim nepasovala nádoba na jejich způsob jezení.

No a stejné je to i s našimi jazyky. Když druhým lidem „servírujeme pokrmy“ naším jazykem, mnohdy nám nemohou rozumět, ani kdyby se hodně snažili. Je to jednoduše nad jejich možnosti. Ale my často soudíme druhé podle sebe:

„Jsi tak necitlivá, máš úplně zamrzlý emoce, jsi chladná, máš v sobě nějaký blok, měla bys s tím začít něco dělat.“ Toto řekl muž typ srdce své ženě typu rozum jen proto, že chtěla hlavou pochopit to, co on vnímal přes city. Udělal z ní pomalu blázna, který by měl brát prášky. A přitom pouze hodnotil podle sebe to, jaká je ona. A nedovedl pochopit, že by její vnímání mohlo být normální pro její typ a nebyla to žádná porucha.

 

MÁMA LIŠKA, DÍTĚ ČÁP

Citlivé téma jsou rodiče a děti. Tam je toto souzení podle sebe ještě více viditelné. Maminky nemohou pochopit, jak se jejich dítko nemůže naučit dávat si věci na jedno místo, děkovat, být v klidu, soustředit se na úkoly, uklízet a jiné základní věci, které by dle jejich soudu mělo umět.

Mělo umět – podle koho? Společnosti? Ale kdo tvoří tu společnost? Lidé. A každý z nich má nějaké jiné výchozí hledisko. Tedy se nějaká skupina lidí se shodným výchozím měřítkem shodla na tom, že takto se to „má“ a mělo by to být výchozím hlediskem pro všechny bytosti na této planetě.

A máte pocit, že to funguje? Já ne. Lidé se na světě neustále hádají, bojují, zabíjejí. Protože výchozí hledisko platné pro všechny typy lidí neexistuje, a když se tam jeden druhého snažíme napasovat pomocí nějakých všeobecně platných cest a názorů, narazíme na odpor těch, pro které tyto zákony nejsou snesitelné.

Ale vraťme se k dětem.

Každé dítě má také své typologické výchozí hledisko, startovací čáru, odrazový můstek. A vše, co se učí, se od tohoto bodu odvíjí. Dítě typu intuice se učí mnohem složitěji všímat si věcí, dávat je na své místo, pamatovat si, co kde dalo a neztrácet. Dítě typu rozum se učí složitěji chápat vztahy a emoce, komunikovat srdcem mu není tak příjemné jako říkat to hlavou. Dítě typu srdce se učí delší dobu říkat pravdu, pamatovat si informace a fakta a racionálně uvažovat. A tak dále… příkladů je mnoho.

Dítě se může naučit cokoliv, ale každé půjde jinou cestou a především jinak dlouhou dobu. Protože co nemá dítě typologicky vrozené, tak mu to trvá déle, protože mu jeho výchozí pozice neumožňuje v tom být raz dva jako doma (více ve videu v bolgu, jak jdou jednotlivé jazyky k cíli).

Ale rodič to chce hned a ještě se zlobí: „Vždyť už jsme se o tom bavili tolikrát, vždyť to děláme pořád dokola a on si to nepamatuje.“

Taková maminka je pak skutečně jako ta liška, která nutí dítě čápa jíst kaši z širokého talíře a zlobí se, že to neumí a že ve společnosti se bez této dovednosti neobejde. Jenže maminka liška soudí podle hlediska lišek a zapomíná, že její dítě čáp se ve svém životě bude potkávat s jinými čápy, pro které bude jezení z talířku stejně náročné, jako je pro lišku těžké jíst z úzké lahve. Ve světě čápů bude dítě čáp jíst jinak, fungovat jinak, ale máma liška si to neumí představit, a tak vnucuje dítěti jen to, co sama dobře zná a umí.

Jenže malé dítě se nemůže bránit a říct rodičům: „Poslyš, toto je přirozené pro tebe, ale pro mě to je šíleně těžké.“ Jednak to dítě neví, ale hlavně když jsme dětmi, tak rodičům věříme, že to, co říkají je pravda. A pak když dospějeme, poznáme svět vlastníma očima, zjistíme, že svět našich rodičů byl jen jeden kousek z koláče celkové různorodosti lidského chování. A najdeme si ten náš svět, ve kterém nás tolik nebolí být sami sebou. Jenže v dětství nemám kolikrát šanci to zažít, protože se neustále střetáváme s hlediskem typu svých rodičů.

 

KYTCE DÁM VÍC NEŽ ČLOVĚKU

Proč je tak snadné pochopit tyto zákony v přírodě, respektovat, že ryba potřebuje vodu, pták nebesa a kočka teplé místečko na slunci? Proč umíme pro každou z našich pokojových květin vytvořit ideální podmínky, tu dát na slunce, tu zalévat jen 1x týdně, a vůbec se nezlobíme, že ke každé rostlince musíme přistupovat jinak, aby dobře rostla?

A proč toto neumíme udělat v mezilidských vztazích? Proč nám vadí se jen trochu více snažit něco respektovat, když je to jinak než to chceme my? Proč je pro nás tak náročné na chvilku opustit náš návyk a uzpůsobit pro druhé podmínky, jako těm květinám, autům, zvířátkům…?

Na tuto otázku není snadná odpověď. Důvodů je více: naše ego, strach, potřeba obhájit to své, vyhrát atd. Ale pro mě je hlavním důvodem to, že neznám typ druhého člověka a jeho nastavení. Ale když znám mentální jazyky a vím, co je pro koho výchozí chování, pak mohu druhým i sobě dát, co každý potřebujeme, mohu lépe rozumět druhým a cítit se oučasně více sama sebou.

 

SOUDIT PODLE SEBE MOHU JENOM SEBE

Když znám nastavení někoho jiného a vím, kdo je liška a čáp, neznamená to, že se budu chovat stejně jako ten druhý. Ani to neznamená, že se budu často stýkat s někým, kdo mi je nepříjemný. Nikoliv. Znamená to, že nebudu očekávat, že se každý shodne s tím, co je normální pro mě, protože budu lépe chápat výchozí pozici druhého a nebudu soudit jeho činy ze své výchozí pozice. Soudit podle sebe mohu totiž jenom sebe.

 

 

„To, že máš pravdu, neznamená, že já se mýlím.
Jen nevidíš život z mé perspektivy.“